Marketce

Kolik nás takových bylo,
 co zbloudilo cestou
 za modrými květy?
 Nás přátelé odsoudili
 a hnali před popravčí čety.
 Kolikrát vpila mě země
 a já zbaven smyslů
 ryl dlaněmi hlínu?
 Já nikdy odvahu neměl,
 bych přiznal svou vinu.
 Kolikrát, Markétko, mával jsem tobě?
 To ty jsi odteďkom má poslední oběť.
 To s tebou se milují andělé
 v kráterech měsíce
 a zůstanou v tvém těle
 jak tóny neznělé.
 Při nástupu stoupám si na špičky
 snad z malichernosti.
 Čas žere hodinám ručičky
 a vyplivuje kosti.
 Rány si foukám dýmem z cigaret
 a v pokoji pro hosty
 otevřu soukromý lazaret
 své sebelítosti.
 Kolikrát, Markétko, hrával sem tobě,
 to ty jsi odteďkom má poslední oběť.
 To s tebou se milují andělé
 v kráterech měsíce
 a zůstanou v tvém těle,
 bytosti oněmělé.
 Za ruce s šedohlavci
 tlačím svět k úmoru
 a není větší lež než pravda
 o nás dvou.
 Snažím se obelstít Lásku - potvoru,
 aby mě nechala vznést se za tebou.
 Kolikrát, Markétko, psával jsem tobě,
 tolikrát, Markétko, čekal jsem na odpověď.
 Ty se však miluješ s anděly
 v kráterech měsíce
 a tam mé tóny nedozněly,
 já zůstal necelý.
 Kolik nás takových zbylo, co zbloudilo
 cestou za modrými květy,
 jimž pod gilotinou se zalíbilo.